Cestování je láska, svoboda, esence života. Je to jistota poznání a objevování nového i bourání předsudků. Je to vzrušení a odevzdání se flow života. Touha, divokost, ale i pokora a úcta k životu. Cesta je cíl.
„As you start to walk on the way, the way appears.“
Rumi
Moje cesta
Moje láska k cestování začala už hodně dávno. Někdy kolem mých sedmnáctin se zrodila myšlenka na cestu do Indie. A tak jsem časem opustila svou komfortní zónu a vydala se na nikdy nekončící cestu. Cestu poznávání světa, cestu sebepoznání…
Cesta jak hledat způsoby, ne výmluvy
Cestování mě naučilo mnohé. Nevzdávat se. Vytrvat. Hledat vždy cestu před sebou. Nehledat výmluvy. Jednat se sebou na rovinu. Jednat na rovinu se všema. Přiznat si strachy. Věřit v dobro v lidech. A ve strážné anděle.
Mimo jiné mě ale naučilo nedávat si malé cíle. Před každou cestou se vždy vyrojila spousta chytrých rádců, varujících před nezdarem celého mého plánu. Varujících před finančním krachem a zpochybňujících mou soudnost a příčetnost.
Když duše volá, není cesty zpět
Ale když vím, tak vím. Když potřebuju, tak musím. Když mě duše volá, jdu za ní. Je v tom divoška, je v tom amazonka, je v tom rebelka a punkerka a je v tom ten krásný mix všeho, co balzamuje moje srdce vzrušením ještě i po letech, když na své cesty vzpomínám. Jsem vděčná vesmíru, že mi dopřál tu bezbřehou touhu po svobodě. A že jsem se nebála ji vyslyšet.
Proč si nedávat malé cíle?
Po jedné z cest jsem zatoužila zúčastnit se soutěže v magazínu Koktejl. V té době to byl pro mě top. Něco jako náš National Geografic. Nad mým plánem vyhrát soutěž v Koktejlu si opět pár lidí zakroutilo hlavou. Chybí jim pokora, těm dnešním mladým. Psát se přeci začíná v lokálním plátku a postupně se šplhá nahoru. No, ale já nevím, zda jsem chtěla psát a šplhat po žebříčku. Chtěla jsem vyhrát soutěž v Koktejlu.
A tak jsem před cestou na letiště pověřila rodiče, aby dopis s článkem a fotkami poslali do redakce. Klasicky vše na poslední chvíli, trochu stresu, trochu chaosu. Odjela jsem a pustila to z hlavy.
O pár měsíců později mi přišel do Oxfordu od našich výtisk Koktejlu s vítězným článkem. S mým vítězným článkem. A protože si myslím, že je dobrej a stále vystihuje podstatu toulání se světem, vám jej posdílím:
Cesty a návraty
Mám pocit, že ani nejedu nikam daleko, že si kdykoliv můžu dát přeslazenej čaj s mlíkem, prohodit pár slov s travellers nebo jen tak pro zábavu smlouvat s vlezlými prodavači, dát nějaký drobný žebrajícímu sádhuovi anebo se dívat ze střechy hotelu, jak velmi pomalu utichá ve městě život, aby se zas probudil do chrchlajícího a plivajícího rána.
Snažím se zapamatovat si všechny ty mísící se vůně a pachy, šílený vedro, barevný lidi míhající se kolem, řev rikšů a žebrající děti. Indie je geniální země, která tě v jednom momentě vynese na vrchol štěstí a vzápětí tě srazí na kolena. Každá minuta je dobrodružství.
Mně teď jen hodně pomalu dochází, že další dobrodružství skončilo. Ještě úplně nechápu, že zas budu muset nějakej čas normálně fungovat, pracovat, šetřit a těšit se – než znova nasadím na záda batoh. Jediná myšlenka vrátit se zpět se postupně ztrácí ve spoustě obyčejných starostí a povinností, ale při každé příležitosti se znova ozve.
Stačí potkat někoho s nabalenou krosnou, podívat se na hvězdnou oblohu nebo uslyšet Boba Marleyho…najednou chci znova cítit ten horkej vzduch, mít na sobě nalepený šaty, na čele kapky potu a jen tak si jít. Někam. Cíl ani čas není důležitej. Po dlouhé době není kam spěchat. Nemusím na nic myslet. Jen jít. Po svých. Nikam. A přesto někam dojdu.
Na nějaký neznámý místo, který mi za čas přiroste k srdci tak, že bude hodně těžký jít zas dál. Takže si slíbím, že se sem určitě zas brzo vrátím. Vyměním si adresy s několika novými známými, určitě se přece nevidíme naposledy. Postupně zapomenem, ale v tu chvíli je to zvláštní pocit. Možná, že to je štěstí.
Pokud se vám líbí moje tvorba, můžete mě sledovat i na sociálních sítích.